Agrese - problém v chovu kakaduů
Na první pohled působí kakaduové přátelským a milým dojmem, jsou velmi komunikativní a rozhodně se zdají být na hony vzdáleni jakékoliv agresi. Lze je dlouhodobě držet i ve společnosti jiných papoušků, vytvořené páry k sobě silně přilnou a vše je jak má být. Ale to se může s příchodem doby rozmnožování změnit během jednoho okamžiku. Z milujícího samce se stane neurvalý agresor, který je schopný v krátké době svou partnerku těžce zranit nebo usmrtit.
Toto nepříjemné chování kakaduů je v odborné literatuře opakovaně popisováno s tím, že autoři se je snaží vysvětlit a hledají cesty, jak mu zabránit. Podívejme se nyní v krátkosti na některé opakující se názory.
Agrese je v daleko větší míře zjišťována u „bílých“ druhů kakaduů. Pokud se objeví u chovatele, který nemá s kakaduy velké zkušenosti, chybu hledá zpravidla u sebe. Podobně jako u jiných papoušků předpokládá, že pár byl špatně složený (málo kdo si může dovolit nakoupit více jedinců kakaduů od jednoho druhu a nechat vytvořit pár přirozeným výběrem, obvykle sestavíme dva získané jedince a doufáme, že „to bude fungovat“) a výpadky samce jsou přirozeným chováním. Nemůže být agrese dědičná a tím, že se v chovu opakovaně využívají agresoři se toto negativní chování posiluje?
Mnoho kakaduů bylo odchováno uměle, a to i od párů, které nejsou samy schopné mladé vyvést. Zde tedy vyvstávají dvě otázky: hraje negativní roli v chování fakt, že mláďata nevyrostla ve společnosti rodičů a nenaučila se od nich odpovídajícímu chování a vzájemné toleranci? A nemůže se negativně projevit rozmazlování, chyby ve výchově a vazba na člověka?
Třetí otázkou je umístění chovného páru. Logicky se při každém neúspěchu a problémech musíme ptát: Mám klec či voliéru dobře umístěnou. A má odpovídající velikost. Případně má pár dost klidu na hnízdění, není příliš vyrušován lidmi, domácími zvířaty, hlukem z automobilů, ulice atd.?
Všechny uvedené možnosti zcela jistě mají vliv na chování papoušků, ale jak se zdá nejsou jediné. Naprosto zásadní roli zjevně hraje asynchronní nástup hnízdní doby. To může být vysvětlení nežádoucího chování u párů, které několik let úspěšně hnízdí a najednou samec partnerku zabije. Samice ještě není na tok a páření připravená, partner ji nezajímá o nic více než v předchozí části roku, zatímco na samce působí hladina hormonů natolik stimulativně, že se snaží partnerku přimět k páření. Za každou cenu a všemi prostředky, tedy i agresí.
Carol Highfillová (Cockatoo Heaven), uznávaná odbornice na kakaduy, upozorňuje na zásadní rozdíl mezi divokými a chovanými kakaduy. Ve voliérách nemá samice možnost samcovi uniknout. V přírodě je agrese stejně častá, ale samice se zranit nenechá, uletí! Ani ve voliérách ovšem zdravá a silná samice jen tak svému partnerovi nepodlehne, normálně dokáže unikat a bránit se. Ovšem významnou roli hraje dlouhodobý tlak samce, který nemusí chovatel ani postřehnout, a který vede k celkovému oslabení samice, jehož završením může být zabití samcem. Samec dlouhodobě samici uzurpuje, neumožní jí dostatečný přístup k vodě a potravě. Toho si chovatel, který nemá pár trvale na očích, nemusí vůbec všimnout. Je nesmírně důležité pár od počátku hnízdní sezóny sledovat, případně natáčet chování na video, a jakmile se objeví první náznaky agrese, je třeba bez váhání zakročit a ptáky rozdělit.
Podle Carol nehraje žádnou roli, zda se jedná o nově sestavený pár, nebo ptáky, kteří již úspěšně hnízdili v předchozích letech. Navrhuje několik kroků, které mohou agresi omezit nebo jí zcela utlumit. Naprosto zásadní je podávat vodu a potravu na více místech tak, aby se současně mohli nažrat oba ptáci. V ideálním případě by na sebe neměli přim žrádle vidět. Mezi misky zasadíme hustý jehličnan, případně postavíme nějakou bariéru (desku).
Dalším krokem je omezení pohyblivosti samce na začátku hnízdní sezóny. Jednou možností je zastřižení letek na jednom křídle, druhů, pevné svázání několika ručních letech. V obou případech se zmenší plocha křídla a samec v letu své partnerce nestačí. Ta mu v případě, že nemá zájem o další kontakty, snadno unikne i v menším chovatelském zařízení.
Hnízdní budka by neměla být klasická, ale vhodnější jsou budky se dvěma samostatnými vzdálenějšími vchody. Ty umožní samice z budky uniknout, když tam vstupuje samec. Tyto budky dnes vyrábí některé specializované firmy v USA i v Evropě a s úspěchem je využívají v některých ptačích parcích a velkých farmách, například v
Richard Schubot (Psittacine Aviculture) jako zásadní doporučuje tvořit páry kakaduů přirozeným výběrem, a to jen v určitou část roku. Za ideální považuje konec léta a podzim, za naprosto nevhodný konec zimy a jaro. Důvod je prostý – v období klidu (po hnízdní sezóně) mají ptáci dost času se seznámit, zatímco když pár sestavíme při nástupu do hnízdění, jejich chování bude nevyzpytatelné. To platí v chovu papoušků obecně, ale pokud nahlédneme do chovatelské inzerce, zjistíme že právě koncem zimy stoupá nákupní aktivita chovatelů, kteří se snaží na poslední chvíli doplnit páry.
Druhým předpokladem úspěšného chovu je umístění páru kakaduů do dostatečně velkých chovných prostorů. Pro malé druhy jako je gofin se jedná o voliéru nejméně 6 x 4 x
Agresi kakaduů mohou ale zvyšovat ale dle různých chovatelů další faktory. J. Paul upozorňuje na negativní působení samců v sousedních voliérách, kteří svou přítomností a předváděním vzrušují a motivují samce. Anne Johnson zase diskutuje vliv stáří na agresi. Za chybu považuje tvořit páry z výrazně věkově odlišných jedinců. Vždy je lepší párovat ptáky přibližně stejného stáří, v ideálním případě pár sestavit z dospívajících jedinců a držet je pak trvale spolu. Při spojování se nevyplatí spěchat, ptáky umístíme v menších klecích vedle sebe, případně do voliéry s jedním postavíme klec s druhým a pár dnů je ponecháme, aby se vzájemně seznámili.
Kelly Tucker z vlastní zkušenosti uvádí, že agrese je stejně častá u ptáků odchovaných pod rodiči jako uměle odchovaných, kteří se to nemohli během vývoje „naučit“, nemohli takové chování „odkoukat“. U ručně odchovaných ptáků je ovšem agresivní chování podporováno přítomností lidí, protože člověka stále berou za „svůj druh“ a snaží se před ním předvádět (člověče pojď ke mně, ptáka ve voliéře nechci) nebo naopak na něj útočit (přes pletivo to nejde, tak napadnou co je v dosahu). Zkušenosti navíc ukazují, že samec, který jednou napadne a zabije samici, se takové chování až na výjimky neodnaučí, je jen otázkou času, kdy ho zopakuje a měl by být vyřazený z chovu. Podle Kelly tlumí agresi, pokud významně snížíme obsah vitamínu E v potravě.
Na zajímavou souvislost upozorňuje Dr. Branson Ritchie na skutečnost, že největší nebezpečí hrozí od nejhlasitějších, nejaktivnějších a nejdominantnějších samců. Daleko větší úspěchy měl se samci, kteří se hlasem projevovali mnohem méně často.
Již jsme zmínili, že velmi důležitá je dostatečná velikost chovného zařízení. Ovšem ne každý si může dovolit postavit desetimetrovou voliéru vysokou čtyři metry, takže je nutné hledat jiné řešení. Matthias Reinschmidt (LoroParque) ve svém referátu a chovu papoušků ve stanici
V říjnu loňského roku jsem měl možnost navštívit chovatelku kakaduů Anne Morrison v jižní Austrálii. Chová a odchovává několik druhů kakaduů (naholící, tenkozobý, žlutočečelatý, bílý, inka, havraní, žlutouchý) a řadu další papoušků. Co mne na celém jejím chovatelském zařízení nejvíce zaujalo byl jednak společný chov více druhů a párů v jedné voliéře a hlavně neobvykle tvarované a členěné voliéry, postavené z poměrně lehkých jeklů a krytých pletivem s velkými oky. Při diskusi jsme se dozvěděl, že právě takovéto nezvyklé voliéry jsou pro kakaduy nejlepší a nedochází v nich ke zranění samic samce. Některé voliéry měly tvar písmene J nebo U, tedy byly „do zatáčky“. Unikající ptáci tak měli v přímém letu možnost zmizet z očí pronásledovatele. Samozřejmostí bylo, že se vždy krmilo na několika vzdálených místech tak, že na sebe ptáci ze dvou krmelišť nevidí.
Ještě více inspirující byly voliéry ve tvaru písmene dvou až tří vedle sebe stojících písmen H, tedy hlavní asi
Zakončením našeho náhodného setkání s největší chovatelkou papoušků na ostrově Kangaroo Island byla možnost vstoupit do jedné voliéry s černými kakaduy, kteří právě nehnízdili a z naší návštěvy měli neskrývanou radost. Nechat si po rameni a hlavě šplhat kakadu havraního bylo neuvěřitelným zážitkem, na který nelze zapomenout.
Martin Smrček, martin@smrczech.eu
(Příspěvek byl přednesený na semináři Nové metody v chovu ptáků v ZOO Dvůr Králové konaném ve dne 16.-17. 1. 2009)