Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přehled druhů

Drobní papoušíčci jsou dnes mezi chovateli poměrně rozšíření zvláště tam, kde je zájemce omezený prostorem, nemá k dispozici venkovní výlety a vedle toho chce držet více párů, docilovat odchovů a případně se věnovat šlechtitelské práci.

Přes svou velikost – lepší by bylo říkat malost – jsou papoušíčci papoušky se vším všudy. Vzhledem a v mnohém i chováním připomínají miniaturní amazoňany, jejich námluvy jsou plné postojů, pohybů, tanečních kreací, páření je hlasité a nápadné. Chov papoušíčků nám umožní pronikat do tajů ptačího života a učit se v něm orientovat, což jsou nenahraditelné zkušenosti ve chvíli, kdy se rozhodneme rozšířit zájem na ptáky větší, vzácnější a hůře dostupné.

 

Základní nezbytností při chovu papoušíčků je velmi dobrá orientace v jednotlivých druzích a leckdy i poddruzích, jejichž odlišování není vždy snadné a zvláště u samiček může činit problémy. Zásadním pravidlem je (pokud neexperimentujeme s mezidruhovými kříženci, k čemuž nejsou žádné důvody) sestavovat jen páry v rámci jediného druhu. Abychom to dokázali, jsme leckdy odkázáni na informace od chovatele, od kterého bereme mladé ptáky do chovu, na jeho serióznost a znalosti. Je snadné doporučovat nákup jen přímo u chovatele a radit vyvarovat se nákupu někde na burze, ale z praxe každý ví, že právě na burzách se zvláště malých a cenově dostupných ptáků nakoupí a prodá nejvíce. Jestliže tedy papoušíčky kupujeme na burze, je nutné s prodávajícím dobře probrat nejen kde a jak papoušíčky odchovává, ale odkud pocházejí rodiče a o jaký přesně druh či poddruh se jedná. Bohužel mnoho chovatelů má s orientací mezi poměrně podobnými papoušíčky problémy a není schopno na tyto otázky odpovědět. Zde doporučuji od takovýchto lidí ptáky raději nekupovat.

Mám mnoho osobních zkušeností, kdy se mi snažili prodat křížence, kdy je na burze bezostyšně nabízeli dokonce s chybně určeným pohlavím. Ostatně i první dovozy papoušíčků vrabčích ze Surinamu byly nabízeny v párech, a protože byl nadbytek samečků, prodávaly se jejich dvojice na burze v Kladně i jinde neznalým zájemcům jako zaručené páry, čehož jsem byl opakovaně sám svědkem.

Před časem za mnou na burze v Týništi přišel asi třináctiletý chlapec s prosbou o radu. V přenosce mi vítězoslavně ukazoval párek papoušíčků, které koupil od staršího chovatele jen pár metrů vedle. Seděla tu samička papoušíčka šedokřídlého a sameček papoušíčka modrohřbetého. Když jsem je vyndal z přenosky, abych se utvrdil, samička byla podle kroužku pět let stará a sameček měl kroužek snad s průměrem 6 mm, který se dal bez jakýchkoliv problémů nasazovat a sundávat. Podle špatného opeření a stavu rohoviny na zobáku jsem odhadl, že je ještě podstatně starší než samice. Taková nehoráznost, navíc realizovaná na jednom z mála mladých adeptů chovatelství u nás, mne nadzdvihla, prodejce jsme okamžitě vyhledal, ptáky mu za chlapce vrátil a vysvětlil mu poměrně rázně, kde jsou hranice slušného chování.

Toto vše říkám proto, že následující informace jsou důležité a zájemci o chov papoušíčků by si měli dávat velký pozor, jaké ptáky kupují.

 

Přehled papoušíčků

Papoušíčky řadíme do společného rodu Forpus. Na první pohled si jsou velmi podobní, uniformita rodu je výraznější než u řady jiných rodů papoušků. Jedná se o malé zavalité papoušky s krátkým ocáskem a poměrně velkým, ze strany zploštělým zobákem. Křídla jsou dlouhá, což svědčí o tom, že se jedná o výborné letce.

U celého rodu je nápadná pohlavní dvojtvárnost, přičemž samce odlišují temně či světle modré znaky na křídle, kostrči, případně na hlavě. Dnes se odděluje sedm samostatných druhů, podle některých autorů osm, podle jiných jen šest. V českých jménech je poměrně velký nesoulad a různí autoři používají odlišná jména pro jednotlivé druhy, což vnáší chaos do řad chovatelů. Příkladem budiž poslední ucelená publikace Papoušci Latinské Ameriky (M. Vašíček, Barko 2002), kde najdeme pro druh Forpus xanthopterygius, všeobecně známý jako papoušíček modrohřbetý, z nepochopitelných důvodů pojmenování papoušíček modrokřídlý. Toto jméno se zase v mnoha publikacích užívá u druhu Forpus cyanopygius, kde by se vzhledem k rozložení modré v křídlech hodilo mnohem více.

Otázkou je řazení papoušíčka modrohřbetého kolumbijského (Forpus xanthopterygius spengeli), který je některými zvláště americkými autory uváděn jako samostatný druh papoušíček kolumbijský – Forpus spengeli. Toto řazení je vcelku logické, protože od ostatních poddruhů tohoto druhu ho historicky dlouhou dobu odděluje nepřekonatelná bariéra andských velehor. Tento poddruh naopak k dovršení zmatků bývá některými autory uváděn jako poddruh papoušíčka vrabčího (F. passerinus), což by se vzhledem k rozšíření tohoto druhu podél severního pobřeží jihoamerického kontinentu zdálo být logické. Právě zde se ukazuje, jak důležité je zvláště u druhu Forpus xanthopterygius spojovat do párů správné poddruhy.

Naopak papoušíček žlutolící (Forpus xanthops) bývá i dnes některými autory řazen do druhu papoušíček šedokřídlý jako poddruh Forpus coelestis xanthops. Vzhledem k tomu, že kříženci obou druhů jsou plodní, nelze ani takové řazení zavrhovat.

U následujících popisů uvádím jen základní odlišovací znaky, ostatní si zájemci mohou najít v odborné literatuře, například ve výše citované knize Papoušci Latinské Ameriky od Milana Vašíčka.

 

Papoušíček modravý

Forpus cyanopygius (Souancé, 1856)

cyanopygius.png

Samec: Tělo i na spodní straně zelené s modravým nádechem. Tyrkysově modrou najdeme na kostřeci a spodní straně zad (při sezení je obecně u papoušíčků překryta zčásti křídly, nápadnější za letu), shora jsou tyrkysově modré velké křídelní krovky mimo prvních ručních (ty jsou namodralé), dále střední ruční krovky a vnější prapory letek (vnitřní jsou namodralé) s výjimkou prvních tří až čtyř ručních. Na spodině křídel jsou tyrkysové všechny krovky.

Samice: Tělo s šedomodrým přelivem, chybí veškeré modré znaky, čelo není nažloutlé. Světlejší (zelenožlutý) je kostřec a spodina křídel.

Výskyt: Příbřežní partie severozápadního Mexika, ostrov Tres Marias. Je málo početný a na jeho ochranu záchranu se podniká řada mezinárodní akcí.

Poddruhy: Popisujeme 2 až 3 poddruhy, jejichž odlišení je složité, pokud nevíme, odkud chovaní ptáci pocházejí. Poddruh insularis má výrazně tmavší zobák.

Chov: V posledních letech se běžněji objevuje na ptačích burzách v západní Evropě a jejich cena není extrémně vysoká (100 - 200 Euro za pár). Běžní chovatelé si jich ale obvykle ani nevšimnou. V literatuře se udává, že tento druh později dospívá, hnízdí maximálně jednou v roce (mnohdy jen ob rok) a jeho chov není snadný. Informace, které jsem získal od belgických chovatelů, to nepotvrzují. Páry u nich hnízdí již ve dvanácti měsících a někdy i opakovaně v jediném kalendářním roce. Počty mladých ale nejsou vysoké, obvykle méně než čtyři. V USA je velmi vzácný a chovaný jen ojediněle.

Nemám informaci, že by byl tento druh chován v současné době u nás. Údaje, které najdeme ve starší literatuře a jsou shrnuty i v již citované knize Papoušci Latinské Ameriky je dle mého názoru nutné podrobit kritické revizi, protože se zřejmě nevztahují v řadě případů k tomuto druhu. Problémem je opět nejednotné názvosloví.

 

Papoušíček vrabčí

Forpus passerinus (Linnaeus, 1758)

passerinus.jpg

Samec: Celkově zelený se žlutým nádechem, žluť se projevuje na čele a kolem očí, světlejší je spodina těla i záda a kostřec. Temnější modrá barva je na velkých ručních  a z části na ručních letkách, na spodině křídla fialovomodrá na krovkách v ohbí křídla, letky jsou bledě modré. Kostřec je zelený, někdy s modrým nádechem, ale nesmí v něm být jasně modrá pera či místa. To ukazuje přikřížení jiného druhu papoušíčků a takové ptáky je třeba vyřazovat z chovu.

Samice: Zelenožlutě zbarvená se žlutějším čelem a tvářemi zvláště u některých poddruhů. Celkově je tento papoušíček výrazně drobnější než ostatní duhy s výjimkou p. brýlatých. 

Výskyt: V několika oddělených populacích v nízkých a středních polohách severu jihoamerického kontinentu od Kolumbie po severní Brazílii.

Poddruhy: Odlišujeme pět poddruhů, některé se liší výraznějším zbarvením. U nás se setkáme obyčejně s kříženci poddruhů, i když v poslední době lze získat čisté dovozové ptáky nominátní subspecie (F. passerinus passerinus) ze Surinamu, kteří se dováželi spolu s jinými papoušky této provenience. Tito ptáci se překvapivě dobře množili záhy po dovozu. V nabídkách (a také již mezi dovezenými ptáky) najdeme poddruhy F. p. viridissimus a deliciosus. Důležité a pro chovatele zásadní je nemíchat poddruhy navzájem.

Chov: U nás se znovu objevil na konci minulého století díky dovozům od západoevropských chovatelů a posléze dovozům z jejich domoviny. Dnes se dá běžně sehnat za přijatelné ceny, i když není tak rozšířený jako p. šedokřídlý.

 

Papoušíček modrohřbetý

Forpus xanthopterygius (Spix, 1824)

xanthopterygius.png

Samec: Celkově zelený. Výrazně fialově modrou najdeme na spodních zádech a kostřeci, ručních letkách, velkých křídelních krovkách, zčásti u kořene na loketních letkách. Temně modrá je spodina křídla od ohbí přes krovky, modravé jsou i letky.

Samice: Zbarvená zeleně bez náznaku modrých barev (jak se objeví modrá v kostřeci, jedná se pozůstatek předchozího přikřížení p. šedokřídlého). Čelo a někdy líce jsou žlutavé a hrozí záměna se samičkou p. vrabčího! Chybné spojení poznáme v první generaci podle nedokonale zbarveného kostřece i křídel u mláďat.

Výskyt: Oddělené populace najdeme v severní Kolumbii, severovýchodním Peru, střední Amazonii a ve východní části jihoamerického kontinentu od Brazílie po Argentinu.

Poddruhy: Areál je natolik roztříštění (disjunktivní), že se popisuje asi šest poměrně rozdílných poddruhů. Z nich nejrozdílnější je kolumbijský poddruh spengeli, jehož systematickému zařazení jsme se již věnovali. Ten má záda a kostřec světle tyrkysová, nikoliv fialová jako u ostatních poddruhů.

Chov: U nás vcelku běžný, i když se jeho chovu věnuje výrazně méně zájemců než u papoušíčka šedokřídlého. Je cenově přístupný. Nejrozšířenější byl vždy poddruh spengeli, cennější a žádanější pak ptáci s fialovomodrým kostřecem, kteří jsou i dnes vzácnější. Znalí chovatelé je obvykle řadí k nominálnímu poddruhu, případně k poddruhu crassirostris, otázkou ale je, zda je toto řazení správné.

 

Papoušíček brýlatý

Forpus conspicillatus (Lafresnaye, 1848)

conspicillatus.png

Samec: Tmavě zelený, světlejší na krk a lících. Typickým znakem je tmavě modrá partie kolem oka. Kobaltově modrý je kostřec a spodina zad, velké krovky křídelní a částečně vnitřní ruční a loketní letky. Na spodní části křídla jsou fialovomodré krovky, letky mají modrý přeliv.

Samice: Je jasněji zelená než samec, bez modrých znaků. Na spodině žlutavější.

Výskyt: Od jižní Panamy po Kolumbii a západ Venezuely. 

Poddruhy: Odlišují se dva poddruhy a u nás se setkáme se zástupci obou, i když ve většině případů se bud jednat o jejich křížence. Samečci poddruhu F. c. metae mají modrou kolem oka jen naznačenou, většinou nesouvislou. Zástupci tohoto poddruhu jsou celkově světlejší, žlutavější.

Chov: U nás vcelku běžně chovaný a dostupný druh, poddruhy se jasně neodlišují ani u chovatelů v západní Evropě.

 

Papoušíček Sclaterův (G. R. Gray, 1859)

Forpus sclateri

sclateri.jpg

Samec: Tmavozelený druh, asi nejtmavší ze všech papoušíčků. Fialovo modrou barvu najdeme na kostřeci a spodině zad, velkých křídelních krovkách stejně jako ručních a loketních letkách, dále na spodních křídelních krovkách. Typickým znakem je tmavošedá horní čelist.

Samice: Je také tmavě zbarvená, ale bez modrých znaků.

Výskyt: Široké území vnitrozemské Amazonie od And po severní Brazílii

Poddruhy: Oddělují se dva podobné poddruhy

Chov: Existují sporé záznamy o jeho chovu v Evropě v současné době, ačkoliv odchovy se daří například v Německu. U chovatelů ani na burzách jsem se s nimi nikdy nestřetl. U nás dosud zřejmě nebyl chován.

 

Papoušíček šedokřídlý

Forpus coelestis (Lesson, 1847)

coelestis.png

Samec: Tmavozelený, žlutozelený na hlavě a hrdle. Nad okem se táhne širší modravý pruh, který není vždy stejně výrazný. Týl je šedomodrý, přeliv na horní straně těla šedý. Kobaltově modrou najdeme na kostřeci a spodině zad, v křídle zespodu na krovkách, svrchu na velkých krovkách a loketních letkách.

Samice: Celkově zelená jen s naznačeným modrým páskem nad okem v zátylku, modré znaky v křídle chybí, kostřec je s tyrkysovým nádechem.

Výskyt: Omezené území západně od And od od Ekvádoru po Peru

Poddruhy:  Někteří chovatelé zvláště v USA odlišují nominátní subspecii a poddruh F. c. lucida. Lucida má mít výrazné modré znaky na hlavě, patrné i u samice, zatímco nominální poddruh má modrou méně patrnou a u samice je hlava skoro zelená. 

Chov: U nás se setkáme se zástupci obou vyčleňovaných poddruhů a zvláště samice nominátní subspecie připomínají samice p. modrohřbetých a mohou působit problémy při odlišení. Nejrozšířenější druh – jednak není obyvatelem pralesa a vyhovuje mu poměrně suché prostředí vnitrozemské Evropy, jedna je u něho nejdále chov mutací, který podněcuje zájem o jeho chov.

 

Papoušíček žlutolící

Forpus xanthops (Salvin, 1895)

xanthops.png

Samec: Nejkrásnější z papoušíčků, u kterého je zelená na těle rovnocenná se žlutou. Ta je nejnápadnější na lících, temenu a hrdle. Proužek přes oko, týl a záhlaví jsou nápadně fialové. Plášť je šedý, kostřec a vrchní ocasní krovky fialově modré stejně jako spodní křídelní krovky a svrchu velké krovky a vnitřní prapory loketních letek. Horní čelist zobáku je na rozdíl od papoušíčka šedokřídlého tmavá.

Samice: Má barvy bledší, ale modrou najdeme i na kostřeci a křídlech.

Výskyt: Omezené území na severozápadě Peru, kde ale není vzácný a lze ho pozorovat i při běžné turistice.

Poddruhy: Nemá. Někdy je uváděn jako poddruh papoušíčka šedokřídlého, kterému se v mnohém podobá.

Chov: V současné době obecně dost vzácný v Evropě i USA. Je to dáno tím, že se prakticky nedováží z Peru a odchovy nejsou snadné, spíše jsou vzácnější. K nám byl dovezen v poledních letech, kdy pořizovací cena přeci jen poněkud poklesla.