Pro začínající chovatele
Agapornis růžohrdlý
Agapornisů v současné době odlišujeme devět druhů. Nejrozšířenějšími mezi chovateli jsou agapornis škraboškový (Agapornis personata), agapornis růžohrdlý (A. roseicollis) a agapornis Fischeri (A. fischeri). Ostatní druhy jsou méně běžné, agapornis zelenohlavý (A. swinderiana) se v zajetí zřejmě vůbec nevyskytuje.
Pokud chceme celou skupinu charakterizovat jediným slovem, tak to bude láska. Zní to možná divně, ale agapornisové jsou skutečně ptáci, kteří jsou mimořádně kontaktní a stále se k sobě tisknou. V páru, stejně jako ve skupině. Toho si všimli již přírodovědci, kteří se s nimi kdysi střetli. A přiřkli jim jméno agapornis, skládající se ze starořeckých slov agáve = láska a órnis = pták, tedy ptáci lásky, nebo snad láskoptáci… Ani v dalších zemích nezaháleli, takže máme anglické pojmenování Love Birds. V Německu získali jméno Der Unzertrennlicher a v Rusku něrozlučnik.
Devět druhů rodu Agapornis v Africe obsadilo stejnou niku (životní prostor) jako na dalších kontinentech jiní obdobně „malí“ papoušci. V Jižní Americe třeba papoušíčci či aymarové, v Austrálii andulka, v Asii lorikulové. Při evoluci ptáci totiž na celé zeměkouli obsadili prakticky všechna vhodná životní prostředí, využívají téměř všechnu dostupnou potravu, rozmnožují se na všemožných místech, mají nejrůznější životní strategie. Drobné druhy se živí drobnou potravou, i když se rozhodně nejedená o ptáky vzájemně blízce příbuzné a pravděpodobně ani pocházející ze společných předků. Právě malí papoušci jsou příkladem, že se organismy vlivem prostředí mohou formovat do podobného vzhledu a způsobu života. Ale to už zabíháme příliš daleko od dnešního tématu.
Osm agapornisů obývá Afriku jižně od Sahary, devátý žije na přilehlém ostrově Madagaskar a dalších okolních ostrůvcích. Areály některých druhů jsou poměrně malé, a co je zajímavé, nepřekrývají se, přestože spolu sousedí. Velmi úzké příbuzenské vztahy najdeme hlavně mezi agapornisy s bílým okružím oka (skupina A. fischeri). Jejich areály někdy odděluje jen pár desítek či stovek kilometrů „území nikoho“, což je na první pohled – alespoň pro ptáky – snadno překonatelná bariéra. Jenže jde vesměs o oblasti hustě zarostlé, do kterých agapornisové jako ptáci otevřené savany nevstupují. Tyto hranice ale nemají z pohledu historie země dlouhého trvání a je jasné, že ze společného předka se nové druhy začaly formovat poměrně nedávno. Většina druhů z této skupiny se navíc plodně kříží. Ne v přírodě, tam se nepotkají, ale u chovatelů ano. To je nakonec důvodem, proč někteří autoři dodnes vidí systematiku agapornisů s bílým okružím oka jinak (než dělení na 5 druhů) a spíše než o druzích hovoří v některých případech jen o poddruzích (subspeciích). Uvádíme to hlavně proto, abychom upozornili na poměrně nejednotný pohled na celý rod Agapornis a jeho systematiku a také na nebezpečí, které blízká příbuznost druhů sebou nese. Na vznik chtěných i nechtěných kříženců, které není až tak snadné odlišit, ale jejichž vzniku bychom měli všemi silami bránit. Třeba tak, že ve společném hejnu nebudeme chovat blízce příbuzné druhy.
Nejběžnější agapornis
Nejčastěji chovaným zástupcem skupiny je současně největšího zástupce rodu - agapornis růžohrdlý (Agapornis roseicollis). Roseicollis je složeninou dvou slov: rosei je latinsky růžový, collis znamená hrdlo. České jméno je tedy věrným překladem latinského jména, které tomuto papouškovi přidělil již v roce 1817 francouzský ornitolog Louis Jean Pierre Vieillot.
Tento papoušek obývá jižní a jihozápadní Afriku. Potkáme ho hlavně v blízkosti vod, a to překvapivě i v polopouštních až pouštních oblastech. Zastihli jsme je například v poušti Kalahari v řídkých porostech kolem kempu, kde chodili pít ze špatně těsnícího kohoutku za toaletami. Vedle nížin vystupují i do hor. Hnízda si budují v dutinách, ve skalních puklinách, často také v obrovských společných hnízdech vrabců pospolitých (Philetairus socius) a snovačů pospolitých (Philetairus socius), případně jiných společensky hnízdících snovačů.
Mimo dobu hnízdění se spojují do početných hejn zvláště v místech s dostatkem potravy. Hejna někdy napadají pole s dozrávajícími obilninami i luštěninami a působí domorodcům značné škody. I když nejsou agapornisové valní letci (létají prudce, ale málokdy naráz na větší vzdálenosti), každý den se musejí dostat k vodě. Proto se od zdrojů vody obvykle příliš daleko nevzdalují. Při vyplašení se ozývají pronikavým nepříjemným křikem, kterým si hejno vzájemně sděluje informaci o nebezpečí. Tento hlas při vzrušení vydávají pochopitelně i v klecích a voliérách a ne každý se s ním dokáže smířit, zvláště v bytech.
Chov
Chov agapornisů růžohrdlých v Evropě má dlouhou historii. Jako první je zřejmě dovezl německý obchodník se zvířaty, přírodovědec a majitel hamburské zoo Carl Hagenbeck v roce 1860. Záznam o prvním úspěšném hnízdění najdeme ve slavné knize Život zvířat Alfreda Brehma a váže se k roku 1869, kdy se odchov podařil v berlínském Akvariu. U nás se objevili ale o mnoho později, až v letech poválečného rozvoje chovu ptáků. Na konci roku 1957 bylo dovezeno několik párů z Holandska a z proslulé anglické Kestonské farmy. Na počátku šlo o drahé a žádané papoušky, naštěstí se ale dobře množili, takže se rozšířili a stali přístupnými všem zájemcům.
Chovné zařízení
Agapornisové růžohrdlí jsou ideální ptáci i pro začínající chovatele. Chovat je můžeme v podstatě kdekoliv od klece 70 cm dlouhé po voliéru, v bytě stejně jako v ptačím pokoji či zahradním výletu. A v těchto prostorech obvykle bez potíží hnízdí. Jako rodiče jsou vesměs spolehliví, dobře sedí na vejcích i krmí mláďata. Dají se dokonce chovat v hejnu a za určitých podmínek i ve společném chovu s jinými ptačími druhy.
Základem pro chov je klec s rozměry 70 – 100 cm (délka) x 40 cm x 40 cm. Nejlépe s kovovou kostrou a potažená bodovaným pletivem. Dřevěnou klec silným nenechavým zobákem postupně rozeberou. Vhodné jsou i klece bednové. Na rozdíl od jiných papoušků nevadí, pokud držíme páry agapornisů v drátěných klecích vedle sebe a ptáci na sebe vidí. Naopak je to jako koloniálně hnízdící druh ke hnízdění může motivovat. Chov po párech v klecích je důležitý tam, kde se chovatel věnuje šlechtění barvených mutací a potřebuje spojovat vybrané ptáky. Jestliže chová ptáky přírodně zbarvené, případně když mu je jedno, jak se ptáci spárují, lze vypustit do voliéry hejno a nechat vše „přírodě“.
Pro vlastní hnízdění lze využít budky ležaté (andulčí typ) i stojaté, prkenné i vyrobené z dutých kmenů. Na velikosti až tak nezáleží, i když dno budky by mělo mít průměr kolem 20 cm. Vletový otvor má ideálně průměr 5,5 cm.
Budku zavěsíme do horní části klece (u klecí je nejlepší zavěsit budku z vnějšku, abychom měli snadnější možnost kontroly). Ve společném chovu umístíme budky pokud možno do stejné výšky, lze je ale umísťovat blízko vedle sebe. Do stínu, do míst, kde neprší. Vždy by mělo být k dispozici více budek, než kolik je párů. A ještě na jedno pravidlo nesmíme zapomínat. V chovatelském zařízení bychom u agapornisů měli počítat na každý pár nejméně s jedním krychlovým metrem prostoru. Abychom vám usnadnili počítání, tak do voliéry 2 x 1 x 2 m umístíme maximálně 4 páry. Je důležité tyto počty dodržovat, abychom zamezili zbytečným agresivním projevům při odchovu mláďat a hlavně v době, kdy nemotorná mláďata vyletují z budek. Bohužel mnozí začínající chovatelé doslova nacpou do malé voliérky hejno agapornisů, aniž by domýšleli důsledky svého počínání. Stačí prohlédnout diskusní fóra, kde se dotazy na počet agapornisů ve voliéře menších rozměrů donekonečna opakují.
Hnízdění
Do chovu se doporučuje používat ptáky starší jednoho roku, ale někdy úspěšně odchovají i ptáci výrazně mladší. Do voliéry vpouštíme celé hejno naráz, protože vůči později doplňovaným ptákům mohou být původní obyvatelé voliéry agresivní, mohou je zranit či dokonce zabít.
Problémem může ovšem být vlastní sestavení párů, protože samce od samice stoprocentně nelze odlišit. Určité rozdíly vidí zkušený chovatel ve tvaru hlavy, zobáku, celého těla, v posedu na bidle, při pochmatu ve vzdálenosti pánevních kostí. Přesto je nejbezpečnější vpustit do voliéry více jedinců označených barevnými kroužky poznamenat si, jaké dvojice vytvoří páry. Ty buď přemístíme do samostatných boxů, nebo ze společné voliéry oddělíme nespárované jedince, kteří by rušili.
Začátek hnízdění doprovázejí námluvy, předvádění samečků, kteří odkrývají krásně zbarvená rýdovací pera a křídla. Chovatel v té době musí předkládat do klece množství čerstvých větví, nejlépe vrbových (ale používali jsme ve městě vše, co bylo v dosahu, třeba lípu či břízu, v nejhorším i traviny). Samice ze silnějších větví loupají pásky kůry dlouhé asi 5 cm a ty si zastrkávají zcela originálně do peří na hřbetě a v kostrči a létají s nimi do budky. Uvnitř z nich staví rozměrná, někdy až kulovitá hnízda. Slabší větvičky jen nakousají a nosí celé. Při snaze odnést co nejvíce větviček a kůry jsou samice málo úspěšné, spousty stavebního materiálu poztrácejí, ovšem během týdne se jim hnízdo podaří postavit. Uvnitř větví samice vykrouží pěknou kotlinku, do které obden snáší bílá kulovitá vajíčka, bývá jich 3 až 6. V té době stále dostavuje hnízdo stejně jako během sezení na vejcích a krmení mláďat. Donášení čerstvých větví zvyšuje relativní vlhkost v budce a přispívá ke zdárnému vývoji mláďat a líhnutí.
Na snůšku nasedá samička po snesení druhého nebo třetího vejce a sedí asi tři týdny. Mláďata se líhnou téměř holá, jen s jemným chmýřím. Kolem 10. Dnes je nejvyšší čas mladé okroužkovat kroužky s průměrem 4,5 mm, později jim obvykle kroužek nejde nasadit.
Mláďata jsou téměř opeřená po čtyřech týdnech a o týden později hnízdo opouštějí. Rodiče je dále asi dva týdny dokrmují mimo hnízdo, než se zcela osamostatní. Ale i dále se mladí na noc vracejí spát do rodného hnízda. Zbarvením se liší od rodičů, jsou bledí, bez červených ploch, s tmavou skvrnou na zobáku. Do šatu dospělých pelichají asi v šesti měsících věku. Samice se v té doby obvykle chystá na další hnízdění a starší potomky začíná vyhánět. Pokud je ve voliéře budka navíc, mladí se s ní často spokojí a k samici se nevracejí. Asi po patnácti dnech po opuštění budky mladé raději oddělíme.
Zimování
Pokud chováme agapornise ve venkovní voliéře, je nutné je s příchodem mrazivých dnů umístit do částečně vytápěného zimoviště. Nejlépe odděleně samce a samice. I když jde o poměrně otužilé ptáky, naše zimy bývají velmi chladné a to jim neprospívá. Do výletu je vypouštíme krátce za slunných dnů, prolet na chladném vzduchu jim neuškodí, ovšem na noc je raději zavíráme. Ideálně by teplota na zimovišti neměla klesat pod bod mrazu.
Potrava
I když se mnou možná někteří chovatelé nebudou souhlasit, zásadně doporučuji krmit všechny agapornise směsí zcela bez slunečnice. V nabídce jsou dnes směsi určené agapornisům špičkové kvality zvláště od firem z Belgie a Holandska, kde slunečnice chybí. Používám delší dobu krmiva pro agapornise od Deli Nature 68 a 71 nebo Paloma V143.
Bohužel mnoho směsí naší provenience stejně jako polské výroby obsahuje větší procento hlavně černé slunečnice a nepovažuji je za ideální, i když jsou leckdy dle popisu míchané přímo pro agapornise. Řada zkušených chovatelů stále ještě slunečnici běžně využívá, ač to není nezbytné. Doma připravované směsi jsou obvykle tvořené jen několika druhy semen: bývá to semenec a slunečnice (i když v menším množství), proso, lesknice, kardi a oves. Ovšem hlavně ekonomické důvody zde převažují na výslednou kvalitou.
Ve výše uvedených zahraničních směsích najdeme daleko bohatší složení, a i když někdy trvá chvilku agapornise na nové krmivo převést. A nesrovnatelně vyšší je i kvalita a čistota semen či směsí.
Vedle suchých směsí se předkládá zrní máčené a klíčené. Využívám s úspěchem směs pro klíčení od Deli Nature, kterou podávám oschlou a ve směsi s míchanicí. V době hnízdění nabízím klíčené obden, po vylíhnutí mláďat každé ráno. Mimo dobu hnízdění 1 – 2 x týdně.
Míchanici lze připravovat klasickou, tedy z nastrouhaného vařeného vejce a mrkve, případně s doplňkem tvrdého tvarohu, kukuřičné mouky, medu, nakrájených jablek a dalšího ovoce či zeleniny atd. Strouhanku již několik lez nepoužívám. Po vysazení strouhanky jsem změnil přípravu míchanice a vajíčko i mrkev strouhám na hrubém („okurkovém“) struhadle. Mrkev pustí mnohem méně vody a směs je sypká i bez strouhanky. Do mrkve a vajíčka přidávám máčené či klíčené oschlé zrní a někdy menší množství suché vaječné směsi s hmyzem. Hlavně tehdy, když je více mláďat.
Doplňkem krmiva je zelené krmení (ptačinec, pampeliška, jitrocel, v zimě čínské zelí, saláty). Od léta nabízím také nepravidelně nezralé klasy obilovin a kukuřičné palice v mléčné zralosti. Kukuřici ptáci milují, ovšem není vhodné překrmovat. Podle zkušených chovatelů po ní papoušci mívají průjmy a dokonce ji mnozí již definitivně vyřadili.
Do míchanice lze přidávat i směsi vitaminů a minerálů. Pokud se pravidelně využívá suchá vaječná směs, která má téměř vždy vyváženou dotaci těchto nezbytných látek, pak další doplňování nepovažuji za vhodné, protože předávkování hlavně vitaminů rozpustných v tucích může způsobit ptákům zdravotní problémy.
Již jsem zmínil, že využívám suché vaječné směsi s hmyzem, se kterými mám nejlepší zkušenosti. Střídám výrobce, příjemnější do míchanice jsou podle mne hrubší druhy. Ideální je, když chovatel naučí agapornise přijímat suchou vaječnou směs také samotnou, jen z misky. Umožní mu to odjet od ptáků na víkend, aniž by se bál, zda jeho mláďata v budkách budou mít dost potravy a přežijí. Vlhkou směs totiž nelze podávat „do zásoby“ na několik dnů, neboť se záhy zkazí (ptáci ji nepřijímají, pokud ano, mohou mít problémy). Podáváme jen takové množství, které agapornisové přijmou během dne. Máme v klecích misku se suchou vaječnicí trvale a většina ptáků se naučila ji přijímat.
Během roku mají mít agapornisové trvale k dispozici zdroj vápníku (přírodní i umělá sépiová kost atd.). Grit, písek atd. nepodávám – není nezbytný, ale ani neuškodí.
Agapornisové stejně jako jiní ptáci by měli mít trvale k dispozici čistou vodu. Do té lze přidávat některé rozpustné přípravky. Hlavně v letních měsících přidáváme do vody jablečný ocet (v množství cca 5 ml/1 l vody), který změní pH a voda se pomaleji kazí (netvoří se šlemy po stěnách nádoby). Kyselé prostředí navíc není přátelské k množení bakterií v trávicím traktu ptáků.
Závěrem
Agapornis růžohrdlý je velice hlučný papoušek. Z tohoto důvodu ho nelze doporučit za ideálního mazlíka do bytu, a vlastně ani pro chov v bytě vůbec. Nadání k opakovaní lidské řeči má jen minimální.
U těchto agapornisů existují desítky všemožných mutací a kombinací barev. Každoročně se objevují nové, s vysokou cenou, která po dvou třech letech klesne a mutace se stane dostupnou všem.
Ochočení agapornisové při dobré péči se běžně dožívají 15 let, chovní ptáci ale jen zřídka přežijí desátý rok života.