Papoušíčci - Forpus - Parrotlets - Sperlingspapageien

 Život v přírodě

 V přírodě papoušíčci obývají rozsáhlé území od severozápadního Mexika přes celou Latinskou a Jižní Ameriku až po severní Argentinu a Paraguay. Papoušíček šedokřídlý byl pozorován také za masivem And, podél severozápadního pobřeží Peru kolem Trujillo. Jejich prostředím je převážně otevřená krajina nebo řídký světlý les, potravu s oblibou sbírají na zemi. V přírodě se živí různými semeny, bobulemi, plody, zrny a také hmyzem.

Páry se zdržují pohromadě po celý rok. Když se cítí ohroženi, společně spustí hlasitý křik, jinak jsou ale relativně tišší a nenápadní a ozývají se příjemnými hlásky. Pozoroval jsem papoušíčky šedokřídlé na několika místech v Ekvádoru. Vyskytovali se početně v příměstské krajině s menšími zahradami a řídce roztroušenými domy, ale také v přístavním městě Guayaquil v husté zástavbě. Na obou místech poletovali v hejnkách čítajících maximálně deset jedinců, obvykle ale kolem šesti. Podle toho jsem předpokládal, že se jedná o páry s mladými. Skutečně jsem dvakrát viděl, jak mladí žadonili na rodičích potravu a ti je krmili. Snažil jsem se najít hnízdní noru a nakonec se mi to povedlo až na po mnoha dnech na dost neobvyklém místě ve zmíněném přístavním městě. Uprostřed města jsme navštívili známého, který zde provozuje autoservis. Tam jsem náhodně zahlédl papoušíčky, sedící na dřevěném sloupu telefonního vedení. Uprostřed města bych je nehledal, o to větší bylo moje překvapení, když samička po chvilce zmizela v dutině sloupu těsně pod vrcholem, kterou zde vytesal některý z mnoha místních datlovitých ptáků. Na návštěvě jsme se zdrželi celé odpoledne, a tak jsem pár pozoroval mnoho hodin. Po celou dobu posedávali papoušíčci na vrcholcích stromů, na telefonních drátech, často přeletovali a drželi se pospolu. K dutině se vraceli pravidelně, ale ani když jsem stál pár metrů od ní, mladé jsem neslyšel. Je ovšem pravdou, že zde byl čilý automobilový provoz a velký hluk, který jemné šveholení mladých při krmení nepochybně přehlušil.

 Mimo dobu hnízdění jsou papoušíčci poměrně společenští, ale se začátkem hnízdění se mění ve velice agresivní tvory. V přírodě svou agresivitu uplatňují jen při teritoriálním chování, kdy má ovšem slabší jedinec či vetřelec dost prostoru, aby odlétl. Bohužel v klecích a voliérách je prostor omezený a agresivita skončí nezřídka kdy smrtí některých ptáků.

 Agresivita přitom není namířena jen proti jedincům téhož druhu, ale nezřídka proti ptákům jiným. V přírodě jsem pozoroval, jak papoušíčci těžce nesli, když se v jejich přítomnosti objevil jiný pták, třeba nějaký holub či hrnčiřík, kterých bylo všude mnoho. Buď okamžitě s křikem odlétli, nebo se s otevřeným zobákem a nepříjemným pokřikem snažili vetřelce odklidit do patřičné vzdálenosti. V chovu pak mohou být nebezpeční nejen drobných pěvcům, které bychom s nimi chtěli chovat ve společné voliérce, například astrildům, pěnkavám či kanárům, ale i holoubkům a dokonce větším papouškům jako korelám či andulkám.

 Od jedné zoufalé začínající chovatelky jsem před časem přebíral pár šedokřídlých a bylo mně jí skutečně líto. V krásně zařízené bytové voliéře se základnou snad 2 x 2 metry měla s papoušíčky i dva páry holoubků diamantových, několik párů kanárů a zebřičky. Při mém příchodu měli dva holoubci jen jednu nohu a zbylí dva byli bez prstů podobně jako řada kanárů a astrildů. Papoušíčci začínali hnízdit a tvrdě bojovali s každým vetřelcem, který se dostal na dosah jejich budky.

 I v dnešní době se papoušíčci (k nám se tak dostali na přelomu století co vím snad jen papoušíčci vrabčí v zásilkách ptáků ze Surinamu) nepravidelně dovážejí ze své domoviny. Po dovozu ptáci procházejí povinnou karanténou, jsou pod dohledem veterinárního lékaře a během této doby se aklimatizují na nové prostředí. Naštěstí v zajetí se vcelku dobře množí, takže na dovozy snad až na p. Sclaterova není žádný tlak.

Chov papoušíčků

Chov papoušíčků je relativně snadný. Upozorňuji na slovo relativní hned na začátku, protože snad nikde jinde není ve vztahu ke „snadnosti hnízdění“ na místě tolik jako u papoušíčků.

Držet papoušíčky lze v menších klecích i voliérách. Dovezení divocí ptáci zvláště v prvních měsících jsou dost divocí a nervózní, při vyrušení prudce létají a někdy se nezklidní ani po roce či dvou pravidelného kontaktu s chovatelem. Zde bývá vhodné ptáky individuálně umístit do menších klecí, kde se zklidní.

Divokost ptáků z přírody není ovšem pravidlem. Z několika dovozů papoušíčků vrabčích do České republiky jsem získal dva páry, které pravidelně hnízdily. Ptáci se sice nikdy neochočili, ovšem po mém příchodu do ptačí místnosti se ukrývali v budce, kde na rozdíl od jiných „divokých“ papoušků neposkakovali a netloukli zobáky do stěn.

Odchovaní ptáci jsou většinou poměrně klidní, i když po přemístění do nové klece trvá pár týdnů, než si zvyknou. Dobře odlišují známe postavy, které se v jejich okolí pravidelně vyskytují, a návštěvníky. Před těmi se ukrývají v budkách nebo vzrušeně poskakují a poletují.

Papoušíčci mohou být také něžnými a věrnými společníky lidí, když se dokrmí od mláděte nebo odeberou po opuštění budky a ochočí. Například v USA patří k nejoblíbenějším papouščím miláčkům a celé farmy se věnují jejich chovu a dokrmování. Kdo má přístup na internet, ten se může přesvědčit, kolik set stránek věnují majitelé papoušíčkům svým ochočeným miláčkům. Takovou oblibu nemá z malých papoušků snad žádný jiný. U nás ovšem zatím papoušíček jako miláček rodiny zatím není doceněný a využívaný, lidé ho považují za malého papouška.

 Umístění

Chceme-li se pokusit o odchov, pak papoušíčky zásadně držíme v párech v oddělených klecích či voliérkách. Pokusy umístit společně více párů končí vždy tragicky v okamžiku, kdy se jeden pár začne chystat ke hnízdění. Mnohdy dokonce smrtí jednoho nebo několika ptáků. Jinou otázkou je, zda lze držet pár papoušíčků ve společnosti jiných nepříbuzných ptáků.

 Určitou dobu jsem choval pár šedokřídlých ve společnosti sedmi párů agapornisů fišeri ve voliéře 2,5 x 1,5 x 2,5 m bez problémů. Papoušíčci ovšem nikdy nepřistoupili ke hnízdění, přestože ve voliéře bylo zavěšeno celkem deset budek.

Jindy jsem umístil pár šedokřídlých do voliéry k páru pyrurů zelenolících (Pyrrhura molinae). Papoušíčci měli k dispozici dvě budky odpovídající velikosti, pyrurové jednu mnohem větší. Soužití bylo několik měsíců bezproblémové, až jednou samička papoušíčka zmizela. Předpokládal jsem, že pár obsadil jednu menší budku a samička sedí na vejcích. Při kontrole byly malé budky prázdné a samičku jsem našel zabitou na dně velké budky pro pyrury. Zřejmě neuváženě navštívila obsazenou budku a stálo jí to život.

Jeden holandský chovatel úspěšně choval pár papoušíčků vrabčích ve společnosti několika párů pěnkav a astrildů po dobu šesti let. Jeho voliéra byla ovšem pětimetrová. Papoušíčci stále obývali jednu budku a na noc ji obsadili vždy jako první dříve, než se ke spánku chystali ostatní obyvatelé voliéry. 

 Mnozí chovatelé v zemích Beneluxu či Francie drží papoušíčky stejně jako jiné jihoamerické papoušky celoročně venku bez přitápění, jen ve voliérách s krytými vnitřními prostorami. V našich podmínkách rozdílného klimatu si to ovšem nemůžeme dovolit. Ve zmíněných zemích se i v pravých zimních měsících (leden únor) pohybují průměrné teploty mezi 5 a 10 °C, poklesy pod bod mrazu jsou chvilkové a opravdový mráz přichází nepravidelně.

U nás je zima daleko krutější a proto nejméně od října do dubna umísťujeme papoušíčky do vytápěných prostor, kde teplota neklesá pod 10 °C. Jestliže celoročně hnízdíme, pak musí být ještě o 5 °C vyšší. Ale k tomu se ještě vrátíme.

Tvorba páru

Života papoušíčků je v mnohém velmi podobný životu agapornisů. Páry se tvoří na celý život, ptáci spí a sedávají vedle sebe a společně pečují o své potomstvo. Sestavit pár je přitom mnohem jednodušší, protože není žádná potíž rozeznat obě pohlaví podle modrých znaků na spodině křídla a na kostrči (zde s výjimkou papoušíčků vrabčích). Samečci navíc bývají tmavší, zelená má někdy modravý přeliv.

Začínající chovatelé mohou mít potíže sestavit pár ze stejného druhu, protože samičky si jsou leckdy velice podobné. Proto je vždycky vhodné shánět ptáky přímo od zkušeného chovatele. Hybridizace čili křížení příbuzných druhů je právě u papoušíčků zcela zbytečná a nežádoucí, přitom se u nás často děje. I na ptačích burzách můžeme najít ptáky vykazující podobnost k několika druhům a sám jsem byl mnohokrát dotazován, zda nevadí, když se párují ptáci různých druhů. Do slušného chovu – pokud právě chov kříženců není předmětem nějakého experimentu – by kříženci nikdy neměli přijít a jakmile je objevíme, okamžitě je vyřadíme.

 Chovné klece

 Chovatelé ve vyspělých západoevropských zemích, kde dosahují nejlepších výsledků ve šlechtění nových mutací, chovají papoušíčky obvykle ve standardizovaných klecích s rozměry dna 60 až 70 x 35 až 40 cm a výškou kolem 40 cm. Budka ležatého tvaru na kolejnicích zajíždí do klece a po částečném vytažení lze odklopit třetinu víka, kudy se provádí kontrola obsahu. Tyto klece mají vysunovatelnou zásuvku a vnější či vnitřní, obvykle zčásti uzavřená krmítka. Voda se podává v malých napáječkách.

Klece jsou plastové, někdy i zčásti kovové, a jejich největší výhodou je snadné čištění a udržování hygieny. Navíc v sestavách působí esteticky.

U nás se snad s jedinou výjimkou tyto klece zatím nevyrábějí a asi ani neprodávají. Bude asi ještě trvat dlouhou, než si budou moci běžní chovatelé drobných exotů koupit klecovou stěnu, když jeden box stojí přes 1000 Kč. A tak nezbývá, než si chovné zařízení vyrobit doma. Zkušení kutilové s dílnou jsou jistě schopni sestavit klec srovnatelné kvality se zahraničními, ti ostatní mohou využít například staré skříňky či kuchyňský nábytek. Papoušíčkům je v podstatě jedno, kam je umístíme, ale pokud chováme nebo chceme chovat více párů, klece by měly být přinejmenší stejné.

Budky nemusí být nezbytně uvnitř, i když je to velmi praktické, mohou být také zavěšené ze stran či zepředu. Krmit můžeme i do misek na dně a papoušíčci ocení i vodu v miskách, neboť se někteří s chutí koupají a v napáječkách nemají tu možnost.

Klec zařizujeme naprosto střídmě, stačí dvě bidélka na opačných stranách klece. V klecových stěnách hnízdí papoušíčci jak při zemi, tak v nejvyšších patrech, jak v tmavších částech místnosti, tak blízko oken. Uvádí se, že je vhodné, aby se páry slyšely (stimuluje je to ke hnízdění), ale aby na sebe neviděly.

 Hnízdní budky 

Papoušíčci celkem bez problémů hnízdí v budkách různých rozměrů a velikostí. Obecně se říká, že budky pro andulky jsou ideální. Vchod by měl mít průměr 6 cm. Budky mohou být z prken (lepší je tvrdé dřevo a raději silnější stěny, které lépe drží vlhkost a odolávají kolísání vnější teploty) nebo z přírodních kmenů. Vnitřní průměr kmenu je vhodný od 15 do 20 cm, výška 30 až 35 cm. U prkenných budek si můžeme vybrat mezi ležatými, které jsou běžnější v západní Evropě (jsou součástí popisovaných euroklecí, které zde většina chovatelů používá). Mají rozměry dna 15 x 20 - 25 cm a výšku 15 až 18 cm. Výhodou těchto budek je fakt, že snůška je na opačné straně než vchod a sedící samička není ručena samečkem, který do budky skáče. Nevýhodou naopak to, že vchod je poměrně nízko, takže mláďata vyskakují z budky velice brzy, často ještě málo opeřená, a v chladnějších dnech mohou uhynout na dně klece.

V poslední době se mi osvědčují budky s mezipřepážkou, která nemusí vyplňovat celý prostor, ale sahá třeba jen do spodní třetiny budky.

 Budky vysokého typu mají základnu 15 x 15 cm (18 x 18 cm) a výšku 25 až 35 cm. Zde mladí opouštějí budku opravdu až plně vzletní, ovšem hrozí nebezpečí, že rodiči skákající od vchodu na dno budky poničí snůšku nebo zraní maličká mláďata.

Jako ideální se ukazují budky, které jsou jakousi střední cestou mezi oběma typy. Mají rozměr dna 15 x 20 cm, výšku 22 cm a vstupní otvor při jednom z horních rohů. Pod vstupním otvorem je schůdek, takže snůška je vždy umístěna na opačné straně.

Budky obvykle necháváme papoušíčků přístupné celoročně. Ptáci v nich s oblibou nocují. Problémem je, pokud některý pár nepřetržitě hnízdí a je nutné jeho aktivitu zastavit. O tom se zmíním později.

Protože si papoušíčci do budky nenosí hnízdní materiál a v přírodě si jen okusují ze stěn dutiny trouchnivé dřevo, je nutné jim na dno budky materiál připravit. Jako nejvhodnější se ukazují běžně prodávané hobliny (ne piliny plné prachu!), určené jako podestýlka pod drobné hlodavce. Někteří chovatelé využívají vlastní hobliny z čerstvého dřeva, které jsou vlhké a pomáhají udržet vhodné klima v budce, jiní si tvoří směs rašeliny s hoblinami, rašeliník atd. Jistý italský chovatel mi doporučoval vrstvu modřínových jehliček, což jsem vyzkoušel, ale žádný efekt jsem nezjistil. Myslím, že na složení podestýlky příliš nezáleží, pokud není nadbytečně prašná.

 Velmi důležité je, aby na dně budky byl vysoustružený důlek o průměru kolem 8 cm. Samičky totiž mnohdy v místě snášky podestýlku odstraní a mají pak problémy, aby se jim vajíčka udržela pohromadě.

 Začátek hnízdění

 Papoušíčci hnízdí ve vhodných podmínkách po celý rok. Mnoho chovatelů u nás nechává páry hnízdit jen v teplejších měsících roku, tedy od jara do podzimu. Je to hlavně tam, kde jsou ptáci na hnízdní dobu umísťováni ven a zimováni jsou někde ve sklepních místnostech při nižších teplotách. Znám ale i několik chovatelů u nás i v zahraničí, kteří (aby měli volné léto, kdy jezdí na dovolenou atd.) hnízdí od září do května.

Dánský chovatel Brian Nielsen mi říkal, že má přes léto papoušíčky ve dvou velkých voliérách na zahradě u rodičů, rozdělené podle pohlaví. Ti se mu o ně starají a on se jako student může věnovat svým zálibám. V září pak tvoří páry a ty umísťuje samostatně do boxových klecí. Osvědčené páry sestavuje tak, jak byly tvořené v předchozím roce, ale běžně a úspěšně tvoří páry nové podle toho, jak potřebuje sestavit mutační jedince.

Ptáci se pochopitelně s periodickým hnízděním smíří, ovšem podle mých zkušeností není – pokud k tomu nemá chovatel opravdu vážné důvody – nutné. Mnohem vhodnější se ukazuje celoroční chov za stejných podmínek, takový, který přináší velké úspěchy chovatelům v západní Evropě. Možná se nyní někdo zeptá, co s páry, které hnízdí stále? Odpovědět není snadné. Z osobní zkušenosti vím, že takové případy jsou řídké a týkají se nanejvýše 5 % párů. U ostatních se hnízdní opakuje jednou až čtyřikrát a poté ptáci pelichají a sami si „naordinují“ jedno až dvouměsíční pauzu.

 Měl jsem ale i několik párů, které skutečně hnízdily nepřetržitě a byly k nezastavení. U dvou z nich jsem podlehl (ovlivněn četbou odborné literatury) obavám o jejich zdraví a ani jednou to nedopadlo dobře. Zato páry, které jsem nechal svému osudu, vesměs u mne hnízdí dodnes. Je výjimečně jsem nepozoroval problémy samic, spojené s hnízděním. Asi dvakrát se u mne objevila chronicky zvětšená či zduřená kloaka (samice se ve velké proletovačce během pár měsíců daly dohromady a po půl roce opět hnízdily) a jednou i kloaka vyhřezlá (samici jsem musel po konzultaci s veterinářem utratit), ale nikdy to nebyl důsledek stálého hnízdní. Stalo se to u párů hnízdících třeba jen jednou či dvakrát v sezóně.

 Vrátil bych se ještě k případům, kdy jsem aktivně přerušil hnízdní aktivitu párů. U prvního z nich, ptáků v přírodním zbarvení, jsem po čtvrté snůšce pár rozdělil tak, aby spolu ptáci nemohli komunikovat (do jiných místností). Po dvou měsících jsem je opět spojil a samice svého dlouholetého partnera do druhého den zabila.

Druhý případ se týká prvního lutinového samce, kterého jsem v roce 1998 získal z Belgie. Dovezl jsem tehdy chovný pár lutino x štěpitelný, ale samička bohužel záhy uhynula. Samce se mi na druhý pokus podařilo spárovat s modrou samicí a po nějaké době skutečně zahnízdili. Ve čtyřech po sobě jdoucích snůškách odchovali 15 mladých zelených štěpitelných na albino, dobrý základ dalšího chovu. Chtěl jsem tehdy páru ulevit a sebral jsem mu budku. Samice začala snášet na dno klece, tak jsem ji oddělil od samce. Uklidnila se a asi po třech měsících jsem ji znovu pustil do klece k samcovi. Ten měl obrovskou radost, okamžitě ji začal krmit, tančil na bidle, a tak jsem čekal, že se pustí ihned do hnízdění. Ovšem samice již nikdy (pár spolu byl přes rok) nenasedla, a to ani s jiným samcem. Na dovršení všeho lutinový samec posléze oslepl a tak u mne nakonec dožil vcelku šťastný stařecký život v malé kleci.

Co předchází hnízdění

Základem úspěšného chovu je sestavení harmonizujícího páru. Mnohdy poznáme vzájemné sympatie či antipatie v okamžiku, kdy k sobě ptáky pustíme. Někdy, aniž by se předem viděli, si sednou těsně k sobě, jindy jeden začne prohánět druhého, sedí na opačné straně klece či bidla. Jen někdy se stane, že pár se spřátelí po měsíci či dvou. Obvykle k sobě nenajdou cestu nikdy a pokusy o sestavení takového páru nemá ceny podstupovat.

U přírodně zbarvených ptáků nebo tam, kde má chovatel hodně párů to není problém. Horší je to v případě, že šlechtíme nové mutace a jsme nuceni sestavit pár právě a jen ze dvou vybraných jedinců. Tehdy se může stát, že na hnízdění čekáme velice dlouho a někdy se ani po dvou letech nedočkáme. V takovém chovu (hovořím z vlastní zkušenosti) nikdy nebudete mít výsledky srovnatelné s těmi, kde chovatel sestavuje páry bez předem daného plánu hlavně podle vzájemných sympatií samečka a samičky. Z třiceti párů, které na sezónu připravím, zahnízdí třeba jen dvacet a úspěšně alespoň jedno mládě vyvede nanejvýš patnáct párů. Za sezonu tak do samostatnosti z těchto dvaceti párů přivedu maximálně 80-100 mladých.

 I když jsem v literatuře četl i jiné zkušenosti, jsem přesvědčen, že papoušíčci si nestaví hnízdo, že do budky nic nezanášejí. Páry, chystající se ke hnízdění, tráví v budce valnou část dne. Je to první náznak, ovšem není to žádná jistota. Mám i páry, které jsou v budce dlouhé měsíce, a na první vejce čekám marně.

Některé páry před začátkem hnízdění intenzivně upravují hnízdní dutinu, což v případě přírodních kmenů představuje okusování stěn i vstupního otvoru, u prkenných budek drtí hobliny na dně a často je vyhazují ven. Chovatel právě podle vyházených hoblin pod budkou pozná, že pár se chystá hnízdit. Před začátkem hnízdní doby také nápadně mizí sépiová kost (pravá i umělá) a pod místem, kde je upevněna, je hromádka bílého prachu.

 Dalším projevem je cupování novin na dně klece a jejich zanášení do misky z vodou či s potravou. Nepochybně se jedná o jakési přenesené jednání spojené se stavbou pomyslného hnízda. Ovšem nepamatuju si, že bych noviny nebo klacíky, které ptáci dostávají občas na okusování, někdy nalezl v budce.

 Pokud má chovatel ptáky v obytné místnosti a ti si na jeho přítomnost zvyknou, může pozorovat i samotný tok. Ten je vždy doprovázen naprosto specifickými hlasovými projevy, jakýmsi šveholením, a kdo ho jednou slyšel, vždy i z větší vzdálenosti pozná, že se ptáci páří. Páry se páří na bidélku a u mne pravidelně i na prkně, které mám při stěně některých klecí, nebo dokonce na stříšce budky. Spojení trvá jen pár desítek vteřin, sameček se jednou nohou přidržuje bidla a druhou se staví na samici. To je i důvodem, proč mohou být plodní jednonozí samci, proč je zbytečné je vyřazovat bez vyzkoušení z chovu.

Obvykle pár dnů po páření samička snese první bílé vejce. V přírodě snáší samičky v průměru 3 až 6 vajec, v zajetí to někdy bývá více. U některých chovatelů se objevují snůšky čítající i deset vajec (a více), které nejsou rozhodně přirozené a jsou pravděpodobně odrazem určité domestikace papoušíčků, držených v zajetí po mnoho generací. Otázkou zůstává, v jaké kondici a velikosti vyletují mladí z takto početných snůšek. Soudě podle zkušeností chovatelů výstavních andulek je možná vhodnější počet mláďat uměle snížit ke zmíněným šesti a přebytečná (nebo již vejce) případně umístit do hnízd pěstounů, kde není snůška tak početná.

I když jsem mluvil s chovateli, kteří údajně z jednoho hnízda odchovali 9 mladých, v našem chovu jsme nikdy neodchovali naráz více než osm mladých (v jednom případě), nejčastější jsou tři až čtyři mláďata. Roli ovšem jistě hraje i skutečnost, v jakých podmínkách my ptáky chováme (ptačí místnost se 40 klecemi, vzájemná hlasová komunikace atd.) a způsob jejich krmení (míchanice jen jednou denně ráno, zrní a voda každý druhý den).

 Samička snáší vajíčka obden, a i když se někdy zdržuje v budce již po snesení prvního vejce, pevně nasedá až na druhé vejce. Znamená to, že se první dvě mláďata líhnou v jeden den a další pak postupně v jednodenním intervalu (není to pravidlem, intervaly mohou být delší). U dovezených ptáků není vhodné provádet pravidelné kontroly budek. Ty mohou být nebezpečné i u těch párů, které na to nejsou zvyklé. Samičky mohou ze strachu snůšku zničit. Do budky nakoukneme ve chvíli, kdy ji samička opustí, aby se vyprázdnila nebo napila. Někdy ale takové štěstí nebudeme mít po celou dobu inkubace, protože sameček hlídkující u vchodu do budky při našem příchodu okamžitě skočí dovnitř a oba rodiče tam zůstanou do našeho odchodu.

Mladí v budce

Mláďata se zdržují v budce 24 až 28 dní. Zcela samostatná jsou pak až o dalších deset dnů později. Po opuštění budky je rodiče ještě dokrmují, a pokud je chovatel odchytí z klece příliš brzy, mohou uhynout. Holandský chovatel Hans Mol mi kdysi říkal, že mladé odchytává z klece přesně 65. den po snesení prvního vejce.

 V době, kdy mladí vyletují z budky, samička může začít snášet další vajíčka. Protože se mladí během dne a na noc vracejí do budky, tyto „časné“ snůšky bývají mnohdy neúspěšné nebo se z nich vylíhne málo mladých. Mladí také ruší rodiče při páření a řada vajec není proto oplozených. Není to ovšem nutné vždy, podařit se může také odchovat mladé z druhé snůšky v kleci, kde ještě létají předchozí mláďata.

 Rozhodně je ale vhodné mladé oddělit, protože samečci bývají s příchodem nového hnízda velice agresivní a své potomky mohou zabít. Několikrát jsme zažili, že samec zabil své čerstvě vylítnuté potomky – samečky s modrými znaky, které bral za soky v lásce.

 Kroužkování

 Papoušíčky se doporučuje kroužkovat kroužky s průměrem 4 – 4,2 mm, papoušíčky žlutolící pak kroužky 4,5 mm. Otázkou je, kdy je vhodná doba. U šedokřídlých a modrohřbetých lze kroužkovat až do dvanáctého dne. Bývá někdy problém najít správný okamžik, protože některým mláďatům kroužky v doporučovaném osmém či devátém dnu padají a o dva či tři dny později se nandají velmi těžko.

U drobnějších papoušíčků vrabčích a brýlatých nemá smysl kroužky nasazovat před desátým dnem, mláďatům padají. Možná by stálo zato vyzkoušet kroužky nepatrně menší, například s vnitřním průměrem 3,8 mm.

 U jednoho páru jsem měl před mnoha lety negativní zkušenost s tím, že samice ve snaze sundat mladým kroužky je zranila na noze. Proto jsem od roku 1998 začal používat kroužky barevné, většinou tmavé. Tato výhoda padla v okamžiku, kdy jsem se rozhodl pro kroužky naší organizace KPEP ( následně Forpus-klubu), zbarvené podle všeobecné dohody barvou daného roku. A tyto barvy bývají dost nápadné, například pro rok 2004 zlatá barva. Přesto jsem už mnoho let neměl žádné problémy se zraněním mladých na nohách.

Dospívání

 Papoušíčci pelichají kolem pátého či šestého měsíce života a od té doby je můžeme považovat za pohlavně dospělé. Odjakživa se uvádí, že do chovu se nemají používat ptáci mladší jednoho roku. Přitom není jistě, nakolik se jedná o tradovanou informaci a nakolik je tato informace založená na zkušenostech. V našem chovu sestavujeme páry z ptáků starých asi sedm až osm měsíců. Obvykle trvá jeden až dva měsíce, že si ptáci zvyknou na nové prostředí, než se v páru upevní vztahy a ptáci si zvyknou na hnízdní budku. Ve stáří deset až jedenáct měsíců běžně hnízdí.

 Na stránkách jedné americké farmy specializované na chov papoušíčků popisují využití prvního lutinového samečka, kterého získali. Již v půl roce měl oplozená vejce se starší přírodní samičkou a do roka s několika samičkami odchoval přes dvacet štěpitelných mláďat, která se stala základem jejich chovu. Na této informaci není ani tak úžasná skutečnost, že sameček byl plodný v půl roce (šlo o dovoz z Holandska, mohlo dojít k určité mýlce co se týká data narození), ale fakt, ž během půl roku vystřídal nejméně čtyři samice a se všemi se spároval. To vzhledem k jistému konzervatismu papoušíčků při výběru partnera je úctyhodný výsledek.

 V záznamech mám asi 8 let starý případ, kdy jsem sestavil šest nových párů mutačních papoušíčků které jsem získal ve stáří šesti a sedmi měsíců (podle chovatele z Holandsa). Ihned po dovozu jsme je rozpároval a umístil do klecí, kde jsou natrvalo zabudované budky a které jsem lehkomyslně neuzavřel. Po asi dvou týdnech dva páry přistoupili ke hnízdění, ale z 11 vajec bylo jediné oplozené a z něj se mládě nevylíhlo. Ptáci tedy byli jednak mladí, jednak neoplození vajec jistě bylo ovlivněno i tím, že samice začaly snášet v novém prostředí, aniž by vůbec došlo k páření. Není správné nově sestavenému páru okamžitě umožnit přístup do budky. Budky zavěšujeme nejlépe po týdnu, lépe ale až po dvou týdnech od okamžiku, kdy ptáky do klece pustíme. Jen tak zajistíme, aby byla snůška oplozená.

 Agresivita a jak jí zabránit

 Snad nejhorší vlastností papoušíčků jejich agresivní povaha, pramenící z poměrně silného teritoriálního chování. Již jsem se o něm zmiňoval, ale připomínám ho znovu v souvislosti s hnízděním a sestavováním párů. Ne vždy se podaří sestavit pár tak, aby se ptáci respektovali a následně hnízdili bez jakýchkoliv projevů agrese.

 Osvědčilo se mi sestavovat páry z ptáků buď mladých, nebo z mladé samice a staršího vyzkoušeného (= plodného) samce. Výsledky u takového páru bývají lepší než u dvou mladých zvířat – až 80 % oplozených vajec. U mladých párů bývá někdy první snůška neoplozená, ale to se obvykle v následujícím hnízdění změní. Spojit dva starší ptáky, kteří ji například hnízdili v jiném páru, bývá složitější. Rozhodně je nutné původní partnery odstranit nejen z dohledu, ale i z doslechu (do jiné místnosti). Vhodné je také oba pustit naráz do nové klece, případně samici přidávat k samcovi. Opačně (samec k samici) je nejhorší z možných variant.

 Dánsky chovatel Kristen Dybdal chová papoušíčky tak, aby agresivitu při sestavování párů eliminoval. Jak říká, on i ptáci mají prázdniny od začátku května do 20. září. V té době chová papoušíčky odděleně podle pohlaví ve větších zahradních voliérách u rodičů. Jako první odchytá z voliéry samečky a pustí je chovné místnosti do malých klecí ve skupinách po dvou až čtyřech. Prodlouží den na 14 až 16 hodin (po několika dnech až na 18 hodin), nabídne vaječnou míchanici a klíčená semena. Asi po týdnu samce rozdělí do hnízdních klecí. Po dalších třech dnech z venku přinese samice, které opět umístí v malých skupinkách a začne krmit vaječnou míchanicí a klíčeným. Po třech až čtyřech dnech přidává samice k samcům do hnízdních klecí. Páry se vesměs dobře spojí a okamžitě začínají námluvy. Po dalším týdnu nabídne párům hnízdní budky. První vejce se objeví zpravidla jen asi o týden později. Při dodržení tohoto postupu začne do dvou týdnů od spojení hnízdit 80 až 90 % párů. V okamžiku, kdy je sneseno první vejce, přestává krmit klíčeným, aby se snížila agresivita samců, a vrací se k němu asi dva dny před očekávaným datem líhnutí. Když jsou mladým tři týdny, odděluje samce (dokrmí jen samice) a spojuje je do skupin ve větších klecích, krmí je jen suchým krmením. Zabrání tak nebezpečí, že starý samec usmrtí mladé, vyletující z hnízda. Při dodržení tohoto postupu odchová v průměru tři mladé na hnízdo, což je vynikající výsledek. Když jsou mladí staří 4,5 týdne, odstraňuje budku. Po dalším týdnu jsou mladí samostatní a odděluje je od samice. Ve skupinách jsou krmeni suchou vaječnou směsí i klíčeným zrním.

 Následující den po oddělení mladých vrací samce k samici a zavěsí hned hnízdní budku. Již ale nekrmí klíčeným. Celý cyklus od 1. vejce v prvním hnízdě k 1. vejci v hnízdě druhém trvá zpravidla deset týdnů. Výsledky ze druhého hnízdění jsou, jak uvádí, vždy nepoměrně horší.

 Odebírání vajec

 Někteří chovatelé u nás odebírají z budek vejce a vrací je tam v okamžiku, kdy je sneseno čtvrté. Místo odebraného vejce je nutné vložit do budky podkladek – prodávají se plastové podkladky pro andulky, vhodnější je ale menší vajíčko, které si můžeme udělat třeba z moduritu.

 Odebraná vajíčka se ukládají opatrně do jemného zrní. Buď se zapustí špičatým koncem dolů, nebo se položí na bok a dvakrát za den se opatrně v jednom směru otočí o 180 stupňů (tuto metodu používám občas podle belgických chovatelů). Odebraná vajíčka vydrží bez problémů deset až patnáct dnů. Ideálním prostředím je pro ně šero a teplota do 20 stupňů.

 Výhodou odebírání je to, že mladí se líhnout naráz, jsou stejně velcí a je větší naděje, že pár jich odchová v jednou hnízdě více. Ovšem manipulace s malými vejci je spojena s řadou rizik, část vajec se přes veškeré chovatelovo soustředění poničí, a když jsem se pokoušel zhodnotit, nakolik odebírání vajec zlepšilo výsledky v mém chovu, dospěl jsem k závěru, že minimálně.